Rozhovor
Jiří Raška - Muž z pohádky
Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat. Trenér Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý skokan Nor Wirkola přestal pískat.“ Tak popsal druhý soutěžní skok Jiřího Rašky na středním můstku na zimních olympijských hrách v Grenoblu v roce 1968 legendární spisovatel a sportovní novinář Ota Pavel. Ne v novinách či časopise, ale v Pohádce o Raškovi. Skok, který znamenal nejen vítězství v olympijské soutěži, ale i vůbec první zlatou pro naše barvy ze zimních her v historii vůbec, tudíž také pohádkový byl.
Náš první zlatý zimní olympionik
"Zlatu z Grenoblu je už 42 let"A tak se po 42 letech ptáme dnes devětašedesátiletého a váženého pana Rašky, doyena světového skoku, zda poetická knížka Oty Pavla nechybí v rodinné knihovně.
Máte pět vnoučat a dokonce i jedno pravnouče. Vědí vůbec, kdo byl a čeho dosáhla hlava Raškovic klanu?
„No, i kdyby to vědět nechtěli, tak by je to neminulo. Vždyť jsem se díky Pohádce dostal i do školních čítanek. A knížka samozřejmě v knihovnách celé rodiny chybět nemůže. Navíc si myslím, že je hodnotná hlavně literárně a umělecky. Jako psával Ota Pavel, tak se samozřejmě dneska o sportu a sportovcích už vůbec nepíše. Škoda, někteří by si to zasloužili a místo toho mají bulvár za zády.“
Stal jste se hlavní postavou v reklamě Pilsner Urquell pro olympiádu ve Vancouveru. Byl jste někdy v podobné roli?
„Že bych někdy hrál v reklamě? Tak toho si opravdu nejsem vědom. A že už toho pamatuju!“
Třeba tři olympiády. Byl jste v Innsbrucku 1964 ještě jako náhradník, v osmašedesátém jste ke zlatu připojil ještě stříbro na velkém můstku, v Sapporu 1972 jste byl ještě pátý. Teď se medaile a úspěchy slaví v Českém olympijském domě. Jak to bývalo kdysi?
„Takovou možnost jsme tenkrát samozřejmě neměli. I když v Grenoblu naposledy v historii byla olympijská vesnice naprosto otevřená, jen minimální hlídání a opatření. Mohl tam přijít kdokoli a za kýmkoli. Až po Mnichovu a teroristickému útoku začala vlastně větší bezpečnostní opatření. Jako skokani jsme si žili svým životem. Z tréninku do závodu, sauna atd. V Grenoblu jsme si občas sjeli dolů z Autrans, z naší vesničky pro klasické lyžaře, do Grenoblu. Když začaly klasické olympijské vesnice, už to bylo i s programy a zábavními středisky a možnostmi pro setkávání se, tedy s kluby, diskotékami apod. My bývali hodně u televize a často jsme sledovali ostatní sporty. O pozvánky a setkání se tenkrát staraly hlavně firmy vyrábějící sportovní vybavení. Ty zvaly medailisty a čestné hosty.“
A propos, reklama, fenomén dneška. Jak to bývávalo?
„Za našich časů nesměly být reklamy žádné, všechno jsme přelepovali. Dneska nám to připadá jako nesmysl, ale takový byl vývoj olympismu.“
Patřil jste do party, s kterou slavil největší úspěchy legendární trenér Zdeněk Remsa a které se tudíž přezdívalo Remsa Boys. Remsa sám byl velice přísný a nekompromisní. Týkalo se to i osobního volna?
„Byli jsme parta se vším všudy. On nás na řetězu držet nemusel. Dvě piva po večeři jsme si dávali s ním, ne tajně. Večery jsme trávili u televize a prokecali spoustu času. Tím se parta utužovala. Že parta byla vynikající, o tom svědčí to, že jsme třeba do kina, nebo i na to pivo šli pohromadě, ne z donucení. A Remsa chodil s námi. Jak žertem říkával - měl tak nad námi nejlepší kontrolu.“
Prý se „boys“ scházejí dodnes?
„Bylo nás 12 v reprezentaci. Trénovali jsme, cestovali, blafali a pořád do kola. A scházíme se dohromady dodnes, a několikrát do roka. Omlouvá jen parte! Zdeňkovi Remsovi bude 81, 27. prosince. Slavili jsme společně jeho osmdesátiny a slavíme i kulatiny každého z nás. Někdy se sejdeme i na dva tři dny. Nechybí ani tehdejší televizní komentátor Jarda Suchánek, který s námi jezdíval a moderuje nám akce. A třeba i Milda Bělonožník, který nás trénoval ještě před Remsou dva roky. Ten tancuje jak za mlada. A to mu je už jedenadevadesát! On je 11. července.“
Jak si pamatujete všechna ta čísla?
„To byli moji učitelé, tak si to pamatuju. I celou rodinu.“
Nemáte doma problémy, že byste zapomněl na výročí svatby?
„Ne, ne. Narozeniny, jmeniny, od pravnoučat až po kamarády.“
Takže víte přesně, kdy byl onen zlatý skok v Grenoblu?
„Samozřejmě, 11. února. 17. února jsem byl druhý na velkém můstku. To zas bylo na narozeniny mého táty. Ten už je dávno mrtvý, ani se mé medaile nedočkal. Jen máti.“
Máte na zdi v radničním podloubí ve Frenštátu pamětní desku. Jak vám po letech je, když potkáváte sám sebe?
„Já už to tak neprožívám, jsou jiné starosti, třeba i s tou radnicí. Jsem členem zastupitelstva už třetí volební období. Mám na starost sportovní komisi města a snažím se sportovní dění ovlivňovat s kamarády. Chtěli bychom, aby Frenštát byl zase sportovním městem. Nějak nám to tu upadá.“
Skokani jsou ve Frenštátu ale pořád výborní. Jen prý nikdo nechtěl za vás zaskočit ve zmíněné reklamě, kde bylo potřeba skočit postaru, tedy s lyžemi rovnoběžně, ne do V stylu. Proč to „nevzal“ váš syn Jirka?
„Kdepak, už by neskočil. Po skončení kariéry byl sice jako skokanský důchodce na pár závodech veteránů, ale skoky se nedají dělat rekreačně. Není to jako u většiny jiných sportů, kterým se můžete věnovat i po skončení závodní kariéry úměrně věku. Skoky na lyžích se musejí dělat systematicky a naplno, jinak se ztrácí koordinace pohybu, orientace, cit pro rychlost apod. Jednou za čas si skočit, to je pak průšvih.“
Pro olympijskou reklamu Pilsner Urquell se sháněla spousta rekvizit, které současníkům připadají opravdu muzeálně. Jak se změnil váš sport?
„Nepředstavitelně. A hlavně od počátku devadesátých let, kdy se začalo s V stylem. A je to dobře jako u každého lidského oboru. Skoky jsou hlavně bezpečnější, upravily se profily můstků, nesrovnatelné jsou lyže, kombinézy, technika. Základ, fyzičky byla, je a bude rozhodující vždy.“
Před olympiádou v Grenoblu šel v televizi šot o vaší přípravě na olympiádu. Běhal jste v tlustých teplákách po okolních horách, posiloval apod. a na závěr jste vyždímal před kamerou litry potu. Nedávali jste sportu vy a vaše generace víc než ta dnešní?
„Je nutno upozornit, že se nyní trénuje úplně jinak, je jiná doba a jsou jiné metody, vědecké a výzkumné poznatky, ze kterých se trénink šije na míru. My jsme určitě trénovali mnohem víc. Teď už se skoky nehoní tolik přes hrubou sílu. Kdybych dneska klukům naordinoval náš trénink, nevydrželi by to a zhroutili by se.“
Myslíte si, že by jim stejný druh tréninku uškodil?
„Ono by jim to určitě neuškodilo, pomohlo by jim to na morálku. U toho by sakra museli zatnout zuby. Nechci říci, že kdyby takhle trénovali, že budou lepší, to ne. My jsme ale určitě byli odolnější fyzicky, psychicky a morálně. Šel jsem na trénink a věděl jsem, že musím nevzpírat 35 tun v silovém tréninku a pak že mám dvě hodiny lítání v tělocvičně. Já jsem ještě chodil na dvě hodiny na fotbálek, pak do sauny. Dneska tam ani nechtějí chodit. My jsme byli rádi, že tu možnost vůbec máme. Pro nás to byla vzácnost, pro ně otrava, mají jiné druhy zábavy. Ale regenerace přece patří také k tréninku.“
Současní skokani jsou věchýtkové. Jak se za vás hlídala váha?
„Tolik ne, ale když měl někdo kila navíc, bylo to vidět. Jak říkal Remsa, při tom našem tréninku se ani přibrat nedalo. Já i se saunou ztratil třeba i 4 kila za den. Teď jdou skokani z tréninku a mě to připadá, že byli na výletě. Není na nich vidět, že by se zpotili a přitom, někteří z nich bojují s váhou.“
Sport je jiný, tedy i co do odměn a ocenění…
„My jsme za skákání neměli nic. Poznali jsme svět, což bylo v době před Listopadem takřka nemožné. Tedy pro normálního českého a slovenského smrtelníka – Kanada, USA, Japonsko… I Jugoslávie byla problémem. V současnosti mají ti nejlepší velké peníze, ale někteří jsou tak hloupí, že nechytnou možnost za pačesy a šanci nevyužijí, peníze poutrácejí a nezabezpečí se do budoucna. Podmínky mají dobré i u nás, skáčou v Duklách za plat, ošacení, jídlo apod., žádné náklady nemají. My jsme si kupovali všechno. V tom se to nedá srovnat. Kdo je rozumný, využije toho a zajistí si budoucnost.“
Velké peníze ale kazí ryzí hodnoty, které jste vyznávali vy…
„Vede to k individualismu. My jsme skákali jako parta, těšili jsme se na sraz a soustředění a ptali jsme se - co děti, cos dělal, jak manželka apod. Ale to je dobou, to se nedá vrátit. Sport je postavený na komerci, každý si hraje sám na sebe. I když jsme sportem individuálním, pořád musí být parta základem. Závist by být neměla. Kamarád, který vyhrává teď, ti pomůže, a až se mu přestane dařit, pomůžeš ty jemu. Národní hrdost, ta je taky úplně někde jinde. My jsme dělali lidem radost, a to nás těšilo. Bylo jedno, kdo má medaili, hlavně aby tam někdo od nás stál.“
Jaké jste míval vztahy se zahraničními rivaly?
„Výborné. Já byl největší soupeř s Wirkolou, na život a na smrt. Ale jen na můstku. Pak jsme si dali pivko. Hodně jsme se navštěvovali, teď se potkáváme jako hosté na akcích, třeba v Planici, na Holmenkollenu apod. Když slavil 60 let, tak mě poslali do Norska jako největší dárek a překvapení pro něho. Rádi se vidíme i s Poláky. A pivo u toho nikdy nechybí. Tak nějak automaticky se většinou pije plzeňské.“
Líbil se vám rozhovor? Napište komentář
Každý týden zde zveřejňujeme
české úspěchy z různých oblastí. Připravujeme pro Vás také rozhovory se známými osobnostmi.
