Pilsner Urquell

Rozhovory s osobnostmi

Rozhovor

Hledání ztraceného času

Jeho pořad nemá co do délky vysílání v žádné televizi u nás obdoby. Hledání ztraceného času filmového historika Karla Čáslavského se vysílá už 19 let. Nepřetržitě. A má za sebou už 500 vydání. I proto byl Karel Čáslavský nedávno uveden do Dvorany slávy mezi největší osobnosti historie při udělování televizních cen TýTý.

Karel Čáslavský rád „suší“ filmy

"V televizní Dvoraně slávy"

Další rozhovor

Je „Hledání“ nejstarším pořadem vůbec?

„Starší je pouze Večerníček.“

Kde pořád berete náměty?

„Náměty se mi rojí v hlavě neustále, s tím problém nemám. Ale některé jsou moc složité, a tak je odkládám k dozrání. Námět je jedna věc, ale jeho zpracování druhá. Vždycky je třeba vymyslet, jak které téma pojmout. Někdy to trvá i léta, ale takový odstup se většinou vyplatí. Někdy si dokonce uvědomím, že uvádíme i filmy, o kterých jsem si dlouho myslel, že je uvést nelze.“

Jak pořad vzniká?

„Nápady vycházejí ze znalosti filmů. Moje paměť je obrazová, pamatuji si nejen filmy, a co se v nich odehrává, ale mám před očima i mnohé filmové plakáty, a dokonce bych vám mohl říci, v kterém kině jsem ten či onen film viděl, s kým jsem tam byl a kde jsme seděli. Pak „stačí“ si vypůjčit filmy v Národním filmovém archivu, v televizi dát přepsat na video a sběr materiálu je připraven.“

To zní jako idylka…

„Zdání klame. Stává se, že mám velké oči a dám dohromady ukázky jen na čtrnáct minut a potřebuji sedmnáct. Tak to odložím, hledám jiné téma a to původní zkrátím ze čtrnácti třeba na osm minut a na těch sedmnáct doplním dalšími archivními zajímavostmi. Největší starost mi dělá komentář, který musí být maximálně úsporný. Některé záběry, třeba osobností nebo budov, jsou tak krátké, že nestihnete říct téměř nic. To pak musí pan režisér záběr zpomalit nebo i na chviličku zastavit. Hlavní zásada ale je – nebýt viděn sám. Nenávidím sám sebe v televizi. Proto jsem se třeba ani na Videostop nedíval.“

Jeden díl jste věnoval plzeňskému pivovaru. Byla ta práce jiná než obvykle?

„Paradoxní je, že se na Plzeňský Prazdroj za ta léta ještě nedostalo. Do Plzně jsem zajel si všechno okouknout, abych věděl, co s tím dál. Metoda je stejná po celá léta - srovnání starého se současným. To mě a určitě i lidi vždycky fascinuje nejvíc – čím větší rozdíl je vidět, tím lepší. Při každém pořadu se trápím, abych našel nějaký jiný klíč, abych neopisoval. Dotáčíme jen současné záběry. I když díky úvodnímu filmu v Návštěvnickém centru Plzeňského Prazdroje jsem viděl, že všechno už bylo natočeno…A dobře natočeno. Kupodivu v archivu jsem o plzeňském pivovaru toho moc nenašel. V minulosti jsem dělal filmy o Velkých Popovicích, samozřejmě v době, kdy jsem nemohl tušit pozdější spojení Kozla a Plzně v rámci SABMiller.“

Jak jste v televizi začínal?

„Jen pro pořádek, nikdy jsem v televizi nebyl zaměstnán. Pořád jsem jen externista. Asi dva měsíce po nástupu do filmového archivu v roce 1963 jsem začal spolupracovat s tehdejší Čs. televizí. František Goldscheider, tehdejší šéfredaktor časopisu Kino, tam uváděl oblíbený naučný cyklus Malá filmová historie. Já jsem do něj vybíral filmové ukázky. V roce 1970 jsem spolupracoval s historikem Myrtilem Frídou na cyklu 52 komiků & spol., v letech 1977–1994 jsem samostatně připravoval cyklus Komik a jeho svět, vzniklo 228 dílů. Do povědomí jsem se asi nejvíce dostal zásluhou Videostopu. V prvním díle jsem byl jen za kulisou, ve druhém jsem řekl: „Dobrý večer“, ve třetím mě Honza Rosák poprvé představil jako porotce a pak ještě asi stodvacetkrát. Já když někam vlezu, vytrvám dlouho.“

Ten pořad se vysílal přímo. Jak jste to zvládal?

„Bylo to někdy dost dobrodružné. Jednou jsem ve studiu dokonce usnul! Klimbal jsem, a když jsem se probral, byl na monitoru jiný počet bodů, než jsem měl pro kontrolu v bloku.“

Vzpomenete si na první díl Hledání ztraceného času?

„Jistě, jenže tehdy jsme netušili, že vznikne cyklus. V roce 1990 jsem pod názvem Kino a já osobně uvedl asi padesátiminutový kaleidoskop různých filmových atrakcí z oblasti dokumentárního filmu. Na jeho základě pak na jaře 1991 vzniklo Hledání ztraceného času, nejprve 40 minut čtyřikrát do roka, nakonec 20 minut každý týden. Mysleli jsme, že vyrobíme jen asi 15 dílů, ale tato původní představa se nám nějak vymkla z rukou. Musím se přiznat, že s nápadem využít dobové filmové dokumenty jsem přišel do Československé televize už v roce 1980.“

Často používáte záběry amatérů. Jak se s nimi pracuje?

„Amatér víc cítí život. Profesionál točí vlastně stále totéž. Záběry amatérů jsou technicky nedokonalé, ale právě v tom je jejich půvab a autentičnost. Díky amatérům jsme vysílali nádherný filmeček z Bohdíkova, kde se očekával příjezd prezidenta Beneše. Pan starosta se naparuje na peroně se šerpou přes prsa, netrpěliví vesničané v krojích mávají vlajkami. Konečně přijíždí očekávaný vlak a prezident Beneš jim rukou pokyne z okénka a vlak mizí v dáli. A dav vítajících ustrne v němém údivu strašného zklamání. Kdyby tam tehdy nestál místní filmový amatér, přišli bychom o unikátní záběr, který má téměř anekdotickou náladu. Profesionální filmaři natáčeli většinou průvody, oslavy, různá shromáždění. Taky pohřby. Živého natočili jen málokoho, na jeho pohřeb se však vypravili se vší parádou. Často nad těmi materiály zuřím, někdy staré filmaře proklínám za nevynalézavost a amatérismus. Ale to bych křivdil amatérům, protože ti mnohdy zachytili to, co profesionálové pomíjeli - totiž obyčejný život.“

Jaká byla vaše cesta k filmu?

„Jako malý kluk jsem se zbláznil do vesnického biografu v Lipnici nad Sázavou, kde jsem se narodil. Ještě dnes jako bych cítil zvláštní vůni hořlavého filmu. Snil jsem o tom, že budu také promítat filmy. Nějakým zázrakem jsem se pak dostal do filmové školy v Čimelicích a v devatenácti jsem nastoupil na Barrandov. Nakonec jsem jako asistent režie pracoval u Kadára a Klose, postupně jsem se naučil, jak se dělá film. Ve škole mě to táhlo do ateliérů, a tam mě začala zajímat historie. Ze dne na den, 1. března 1963 jsem z Barrandova přešel do tehdejší filmotéky, dnes Národního filmového archivu. A „Hledání“ dělám se stále stejným režisérem, stejnou produkcí, stejným hudebním režisérem jako poprvé v roce 1991. Kdyby se do Guinessovky nedávali jen jedlíci knedlíků, my bychom tam určitě patřili také.“

Zbylo mezi starými filmy ještě místo na soukromí?

„Moc ne. Slovníky, encyklopedie, staré noviny, pohlednice, to byl můj svět. Stihl jsem se oženit a mít děti, ale zvládat rodinu a práci se mi dařilo a daří jen stěží. Ale hodně pracuji doma, takže mě aspoň viděli. I když duchem jsem byl často jinde, většinou v první republice. Jsem rád, že práce má aspoň nějaké výsledky, že nejsem jen švábem archivářem. A že se s tím, co jsem za ta léta viděl, mohu podělit i s diváky.“

Díváte se na televizi?

„Televize mi běží vedle počítače, pouštím si v ní dokumenty nahrané na videu. A tak když mě něco zaujme, podívám se na celý pořad. Pravidelně na Plovárnu Marka Ebena, někdy jsem se podíval na Anežku Českou, na dokumenty typu Ztracená duše národa a podobně. Jinak je to většinou přehlídka ztraceného času. Představa, že bych třeba sto hodin sledoval nějakou telenovelu a prožíval životy vymyšlených figur - tak špatně na tom snad ještě nejsem.“

Budete mít svou práci komu předat?

„Že bych měl následovníka, to tedy nemám. Vizuální paměť, která je k takové práci nutná, nemůžete totiž někomu vnutit a trpělivosti ho nemůžete naučit, můžete mu leda ukázat cestu. Já měl štěstí na takového "ukazatele"- patnáct let jsem v archivu mohl pracovat a časem i spolupracovat s báječným filmovým historikem Myrtilem Frídou. Byl chytrý, úžasně vtipný, nic lidského mu nebylo cizí a hlavně - miloval film. Takoví lidé už dneska nejsou.“