Správná rozhodnutí slavných Čechů

Bylo mu dvanáct, když s ním maminka vyrazila z jeho rodné Plánice přes Plzeň a Beroun do Prahy, aby mohl studovat. Šli pěšky tři dny. Takřka symbolické putování v životě muže, který se sám zasloužil o modernizaci železnice, ještě před koncem 19. století rozjel první pražskou elektrickou tramvaj a postavil elektromobil, s nímž vyjel Nerudovou ulicí ke svatovítské katedrále.

Jako slunce
Narodil se ve stejném roce jako Edison a stejně tak v chudobě – táta byl švec, maminka posluhovala. Těžko tedy říct, s jakým největším výkřikem průmyslové revoluce se jako kluk setkal. Když ukončil pražskou reálku, postoupil na techniku, kde se sice sblížil s fyzikou, ale elektrotechnika byla na škole pořád ještě popelkou. Ten zásadní moment přišel v jeho jedenadvaceti letech, kdy se dostal k opravám železničních telegrafů. Díky tomu získal zaměstnání u plzeňské železnice a tam taky uvedl svůj první vynález: zdokonalené návěstidlo proti srážkám vlaků.

Za vydělané peníze se v roce 1878 vydal do Paříže na světovou výstavu a oslněn elektrickými obloukovými lampami, kterými tamní ulice rozsvítil ruský vynálezce Jabločkov, se vrátil domů rozhodnutý dotáhnout jeho nápad k dokonalosti. Dva roky nato podal žádost o patentování takzvané diferenciální regulace, která jeho obloukovkám zaručovala lepší výkonnost, než jakou se mohly chlubit ty Jabločkovovy.

V srpnu 1881 Křižík lampu představil v plzeňském divadle, kde zářila jako slunce, a ve stejném roce za ni dostal na elektrotechnické výstavě v Paříži zlatou medaili. Mimochodem, ocenění si odnesl i Edison za žárovku, jenže Křižíkova obloukovka poháněná dynamem tehdy vítězila jasnějším světlem. Kdo mohl tušit, že s Edisonovou žárovkou nakonec v dalším rozvoji elektrifikace prohraje.

Počátkem 80. let však ještě jeho obloukovka zažívala velké chvíle a s ní i Křižík, který dostával zakázku za zakázkou: plzeňský Měšťanský pivovar, důl v Nýřanech, ulice Jindřichova Hradce a Písku, v Praze obchody a Staroměstské náměstí a také slavná fontána, gejzír vody, světel a barev, kterým v roce 1891 oslnil jubilejní výstavu v Praze.

V roce 1896 začal elektrickou tramvají dobývat Prahu a po ní Plzeň, v roce 1903 spojil elektrickým vlakem Bechyni s Táborem. Stačil vybavit na 130 elektráren, ale nakonec se nad jeho kariérou začalo stmívat. Vsadil na stejnosměrný proud a v jedné z rozhodujících chvil, kdy šlo o zakázku na elektrárnu v pražských Holešovicích, prohrál s Emilem Kolbenem, zastáncem perspektivnějšího střídavého proudu. Vršící se podnikatelské neúspěchy finanční propady ho nakonecdonutily postoupit svoji firmu bankám a stáhnout se do ústraní.

Přesto se do konce života těšil úctě. Na Štědrý večer 1937 byl spolu s Karlem Čapkem, orientalistou Vincencem Lesným a přírodovědcem Otakarem Matouškem pozván k rozhlasovému mikrofonu, aby přednesl vánoční poselství. Tehdy řekl: „Za devadesát let svého života jsem poznal obrovský rozvoj dnešní vědy. Stál jsem u jeho počátků a pamatuji živě ještě počátky Edisonovy. Opravňuje mne to, abych věřil v další budoucnost lidstva.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/vizionar-ktery-rozsvitil-ceske-ulice-d86-/kavarna.aspx?c=A111112_1683859_kavarna_bar

Schovat článek

Jedenadvacátého srpna 1968 přijeli Rusové, druhý den Kryl napsal legendární písničku Bratříčku, zavírej vrátka, další den její nahrávku vezl do ostravského rozhlasu a během krátkého času se stala jakousi hymnou protestu proti okupaci.

Muzikantsky nebyla nic moc, ale o to v tu chvíli nešlo. Její autor nabídl něco, co lidé v těch tragických týdnech potřebovali: patos a emoce, podbarvené jednoduchou melodií, která se nedala přeslechnout.

V Krylově písničkářské cestě to nebyl žádný nový počin. Když začátkem 60. let startoval, kdosi mu v teplickém klubu řekl, že jeho písničky jsou protestsongy. „Nevěděl jsem tehdy dost přesně, co to je,“ vtipkoval později.

Tak za měsíc v Praze!
Jeho táta měl v Kroměříži slavnou knihtiskárnu, ze které vycházely skvosty autorů, jako byl Deml, Čapek či Zahradníček. Sedmiletý Karel byl u toho, když ji počátkem 50. let bolševici zabavili a rozmlátili. Tahle vzpomínka a mnoho dalších zkušeností kluka z režimem postižené rodiny ho vybavily trpkostí a vzdorem, které ho provázely celý život.

V roce 1959 dostal první kytaru, rok nato složil první písničku. Šest let poté, kdy jako absolvent bechyňské keramické školy pracoval v Teplicích a zároveň hrál v amatérském divadélku, napsal jeden ze svých nejslavnějších textů: Z rozmláceného kostela/ v krabici s kusem mýdla/ přinesl jsem si anděla/ polámali mu křídla...

Po dvou letech se z Teplic vrátil na rodnou Moravu, hrál, zpíval, střídal zaměstnání. Pak přišlo léto 1968. Ještě před invazí přišel s další slavnou písničkou, v jejímž refrénu zaznělo: I v naší generaci/ už máme pamětníky/a vlastní emigraci/a vlastní mučedníky/A s hubou rozmlácenou/dnes zůstali jsme němí/Ne – nejsme na kolenou/ Ryjeme držkou v zemi. Josef Smrkovský ho označil za přehnaného pesimistu, jenže pár dnů nato přijeli Rusové a přiblížila se normalizace.

Kryl ještě vydal první desku Bratříčku, zavírej vrátka, odjel do Německa a zůstal tam. Pracoval pro Svobodnou Evropu, studoval, psal povídky, básně, písničky, točil desky, které se sem pašovaly. Počátkem listopadu 1989 vystoupil na legendárním festivalu ve Vratislavi a v euforii tam vykřikl: „Tak za měsíc doma!“ Spletl se jen málo, do Prahy přijel už 30. listopadu. Vítalo ho heslo demonstrantů: „Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi“, on místo nadšení varoval: „Nenechte si ukrást revoluci...“

Všichni se těšili na jeho písničky, Kryl nabízel sprchu – už záhy začal tvrdě mluvit o tom, že se věci ubírají směrem, který ho znepokojuje. Na nezájem publika si nemohl stěžovat, jenže zjistil, že ho lidé přijímají jako legendu a jeho názory je míjejí.

Posluchači řídli, dostal nálepku kverulanta, který nakonec protestuje proti všemu a všem. Věděl to, a i to byl důvod, proč zůstal jednou nohou v Německu, kde ho nakonec dostihl infarkt.

Zůstaly po něm téměř dvě stovky písniček, z nichž mnohé se dají opravdu pojmenovat jako politické protestsongy. Leckdo mu jejich přímočarost vyčítal. Mezi jeho kritiky se našli i písničkáři Hutka, Merta nebo Třešňák. Ano, byl pesimista a chtěl burcovat. Ale tak nějak měl trochu pravdu.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/buldok-s-citlivou-dusi-karel-kryl-dli-/kavarna.aspx?c=A111105_1680055_kavarna_bar

Schovat článek

Malovat začala po první světové válce a vpadla tak do času, kdy umění rozjitřené Evropy opouštělo staré konvence. Toyen se rychle vypořádala s kubismem, prošla poetickou érou naivismu, nakonec ji na celý život přitáhl surrealismus. Nabídl jí dostatek svobody, v jeho rámci si našla vlastní polohu, často velmi eroticky laděnou.

Mezi Prahou a Paříží
S rodným jménem Marie Čermínová se rozešla v roce 1923 před první výstavou. O tom, jak vzniklo slavné jméno Toyen, existuje několik verzí, ale ať už je vymyslel kdokoli, nejtrefněji se k němu vyslovil Karel Teige: „Pokřtili jsme ji u kavárenského stolku jménem stejně nesklonným jako její umění.“

O tom, proč si zvolila tak bezpohlavní oslovení, nosila mužské šaty a mluvila o sobě v mužském rodě, se dodnes vedou spekulace. Podezření z lesbické orientace její přátelé odmítali, nejblíže pravdě zřejmě zůstává, že tehdejší roli ženy, zejména ve výtvarné avantgardě, cítila jako nerovnoprávnou – a ten fakt toužila svou mužskou stylizací shodit.

Byla hezká? Těžko říct, fotografie zachycují robustnější tvář podtrženou mužským střihem vlasů, ale na snímcích, kde se výjimečně objevuje v ženských šatech, vyhlíží půvabně. Na zajímavosti jí přidávaly oči: zdánlivě hledí otevřeně, přesto divák cítí, že duše za nimi skrývá tajemství.

„Jsem malíř smutnej,“ říkala o sobě. Přinesla si snad nějaké trauma z mládí? Téměř nic se o něm neví. Narodila se v roce 1902 v Praze, vystudovala Uměleckoprůmyslovou školu, v roce 1922 se na ostrově Korčula spřátelila s malíři Jindřichem Štýrským a Jiřím Jelínkem. Spolu s nimi se na jaře 1923 připojila k avantgardnímu spolku Devětsil, kde našla to, co jí bylo blízké: propojení lidí, slova a obrazu. O tři roky později v Paříži dokonce ona a Jindřich Štýrský vyhlásili vlastní umělecký směr – artificialismus jako „ztotožnění malíře a básníka“.

Paříž se jí časem stala druhým domovem, a to doslova. I když v mládí prošla divokým obdobím anarchokomunismu, v roce 1947 ji naopak blížící se komunismus přiměl zmizet do Francie, kde měla od předválečných časů řadu přátel zejména mezi surrealisty, z nichž nejbližší jí byl básník André Breton. Odešla spolu s básníkem Jindřichem Heislerem, kterého za války ukrývala u sebe v koupelně a zachránila ho před deportací do koncentráku.

Zemřela v roce 1980, u nás oficiální kulturou vytlačována z paměti. Teprve v devadesátých letech se její díla začala vracet, zejména v roce 2000 zatím největší výstavou v Galerii Dům U Kamenného zvonu. Dnes se cena jejích obrazů pohybuje v Čechách na špici, obraz Spící byl v roce 2009 prodán za 20 milionů korun. O sedm let dříve vydražila Galerie Kodl její malbu Růžový spektr za více než tři miliony korun.

A podobně si jméno Toyen vede na světových aukcích. Ale není třeba závidět movitým kupcům, zkuste doma projít knihovnu, možná mezi staršími svazky najdete knihu, pod jejíž výtvarnou podobou je Toyen podepsána. Pokud jde o ilustrace a knižní vazby, byla velmi činorodá, z jejích autorů jmenujme alespoň Nezvala, Biebla nebo Vančuru.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/smutna-malirka-ktera-se-nebala-erotiky-dhv-/kavarna.aspx?c=A111029_1675947_kavarna_bar

Schovat článek

Někdy počátkem devadesátých let si v pražském jazzovém klubu Agharta přisedl ke zpěvačce Vlastě Průchové mladý Američan. Vykládal, že je velký fanda jazzu, přijel za ním do Evropy a v Holandsku mu řekli, že nejlepší se hraje v Praze. Takže je tady. Doma jezdí za touhle muzikou tisíce kilometrů. „Možná tedy znáte mého syna,“ prohodila Vlasta Průchová. „Jmenuje se Jan Hammer.“

„Cože?!“ vykřikl onen zaoceánský mladík. „Vy jste Hammerova máma?“ A zkoprněle opakoval: „Sedím u stolu s jeho mámou, sedím u stolu s jeho mámou... No to je fantazie!“

Mistr televizních soundtracků
Ten, o němž je řeč, se narodil v dubnu 1948 v Praze. Matka – Vlasta Průchová, jazzová zpěvačka. Otec – Jan Hammer, lékař a jazzový kontrabasista. S takovými geny to nemohlo dopadnout jinak. Na klavír začal hrát ve čtyřech letech, o dva roky později už se učil systematicky, ve čtrnácti měl s bratry Alanem a Miroslavem Vitoušovými tehdy slavné Junior Trio, s nímž procestovali velkou část východní Evropy. Na internetu se dá najít nahrávka písničky The Man I Love, kterou s nimi v roce 1965 nazpívala na Gershwinovu muziku Vlasta Průchová. Studoval na Akademii múzických umění a v roce 1968 se ještě stačil slavně zapsat do dějin českého filmu: složil hudbu k pohádce Šíleně smutná princezna a velmi tak přispěl k její popularitě.

Žel, jeho jméno bylo na dlouho z titulků vyškrtnuto, protože po srpnové okupaci se dvacetiletý Jan Hammer rozhodl tuto zemi opustit. Zakotvil ve Spojených státech, kde dostal stipendium na slavné bostonské Berklee School of Music.

Jeho další kariéra se dá nazvat smrští. Rok hrál s vynikající černošskou jazzovou zpěvačkou Sarah Vaughan, pak se připojil k nově vzniklému jazz-rockovému Mahavishnu Orchestra, který za dva roky existence stačil vydat dva miliony desek, absolvovat 530 vystoupení a stát se legendou žánru.

Vydělané peníze Jan Hammer investoval do stavby vlastního nahrávacího studia v severní části New Yorku. A tady načal sólovou dráhu. V roce 1975 debutoval s Jan Hammer Group albem The First Seven Days, tři roky nato vydal album Black Sheep, kde všechny nástroje nahrál sám. Později pokračoval s novou skupinou, stručně zvanou Hammer.

Spolupracoval s muzikanty, jako byl Jeff Beck, Neal Schon, Elvin Jones, Joni Mitchellová či Mick Jagger, v polovině osmdesátých let se začal věnovat filmové a televizní muzice. Mezníkem se stal rok 1984, kdy mu spolupráci nabídli producenti televizního policejního seriálu Miami Vice. Úvodní muzika Miami Vice Theme z Hammerova pera dvanáct měsíců kralovala americké hitparádě, album se seriálovým soundtrackem úspěšně proletělo světem, získalo platinovou desku a Jan Hammer dostal dvě Grammy.

Další nabídky se logicky stále hrnou, získat Hammera se pro americké filmové a televizní producenty stalo prestižní záležitostí. Jeho dnes už početné soundtracky sbírají uznání recenzentů i hudební ceny zejména za nápady a odvahu, s níž kluk z Prahy překračuje hranice žánrů a experimentuje se zvuky a počítačem. A jen tak na závěr: byl autorem i několika znělek používaných v 90. letech TV Nova.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/od-ceske-pohadky-k-americke-detektivce-dxa-/kavarna.aspx?c=A111022_1672599_kavarna_bar

Schovat článek

Původ a vznik nových věcí záleží mnohdy na náhodných okolnostech, které s vlastním problémem nemají naprosto nic společného, napsal kdysi. Na to se dá odpovědět starým úslovím: Náhoda přeje připraveným.

V létě roku 1952 si Otto Wichterle ve vlaku sedl vedle muže, který četl jakýsi oftalmologický časopis. Nakoukl mu přes rameno, zahlédl reklamu na tantalové oční protézy a napadlo ho, že lépe než kov by se s okem jistě snášela umělá hmota. Načal s oním pánem hovor, ukázalo se, že je členem ministerské komise pro aplikaci plastických hmot v lékařství, slovo dalo slovo a komise Wichterleho pozvala, aby jí svoji myšlenku osvětlil. Když od něj chtěli vzorky látek, které by přicházely v úvahu, přiznal, že v ruce žádné nemá, ale jejich vývoj při tehdejším stavu makromolekulární chemie považoval za možný. V tu chvíli ho označili za nereálného fantastu a vyzvali ho, aby je nezdržoval. Nevzdal se, koneckonců byl Moravák, rodák z Prostějova a odchovanec Baťova zlínského výzkumného ústavu, kam nastoupil po absolvování vysokoškolské chemie.

V době, kdy ve vlaku začal o kontaktních čočkách přemýšlet, pracoval na katedře plastických hmot Vysoké školy chemicko-technologické, kde se někteří kolegové ukázali vstřícnější než ministerská komise.

Výzkum hydrofilních gelů použitelných pro oko se rozběhl, přesto problémům nebyl konec a jedním z prvních se stalo nalezení způsobu, jak čočky z měkkého gelu vůbec vyrábět. V roce 1958 Otto Wichterle nuceně přešel do nově založeného Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, kde s výzkumem pokračoval, jenže i když první vzorky čoček pacienti dobře snášeli, ministerstvo další práce na nich prostě zrušilo jako ekonomicky neperspektivní.

Wichterle se opět nevzdal a doma na přístroji sestaveném z dětské stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola dokázal, že se čočky dají vyrábět s minimálními náklady. Konečně od ministerstva zdravotnictví dostal volnou ruku. Co víc, o jeho vynález, tehdy už patentovaný, projevil zájem svět a v roce 1963 ministerstvo podepsalo licenční smlouvu s americkým výrobcem.

Odbojník
Politické problémy měl odjakživa, započaly za války, kdy byl zatčen gestapem. Po roce 1948 za svého působení na VŠCHT narážel jako nestraník kvůli snaze vylepšit výuku a tehdy ho z pozice straníka setřel Ota Šik, v roce 1968 známý reformní ekonom. Dlužno dodat, že se mu Šik později omluvil.

Ostatně, pražské jaro 1968 znamenalo i pro profesora Wichterleho zásadní zvrat. Angažoval se nejen na půdě ČSAV, ale byl jedním z iniciátorů výzvy Dva tisíce slov. V roce 1969 jako poslanec České národní rady žádal demisi ministra vnitra, postavil se proti zákonu o tiskové cenzuře, žádal vypracování demokratického volebního zákona, nadále (jako celý život) se zasazoval o svobodu vědeckého bádání… V roce 1970 ho odvolali z funkce ředitele Ústavu makromolekulární chemie ČSAV a zůstala mu jen laboratoř. Na otázky, jak se mu daří, rád vtipkoval: „Tak dobře jako nikdy předtím, ale nesouhlasím s tím.“

I když jeho izolace od vědeckého světa postupně slábla, plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989, kdy byl zvolen prezidentem ČSAV a v té funkci zůstal po tři roky.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/otto-wichterle-muz-ktery-zachranil-zrak-milionum-lidi-p1z-/kavarna.aspx?c=A111015_1668522_kavarna_bar

Schovat článek

Koncem prosince 1894 dostal nabídku namalovat plakát pro Sarah Bernhardtovou a melodrama Gismonda, v němž slavná herečka hrála hlavní roli. Tehdy žil ivančický rodák v Paříži už šest let, absolvoval výtvarné studium a živil se převážně ilustracemi. Na plakát měl pár dnů, dodělával ho v tiskárně. Když její ředitel viděl výsledek, zděsil se: „Sarah mě s tím vyhodí. Takhle to přece nikdo nedělá!“

Do divadla k Bernhardtové šel Mucha jako na popravu. „Můj plakát visel na stěně, Sarah stála před ním a nemohla od něho odtrhnout oči,“ vyprávěl později synovi Jiřímu. „Když mě uviděla, přišla ke mně, objala mne a zasypala chválou.“ Vysoký, úzký formát, tajemná exotika zlatavých barev, žádný dějový výjev, jen štíhlá postava herečky v Gismondině kostýmu a stylizované písmo. Tak se plakát objevil na pařížských nárožích a vzbudil senzaci. „Z jednoho dne na druhý naučil celou Paříž znát Muchovo jméno,“ napsala o něm Revue Illustrée. Chvála se hrnula a s ní další nabídky. Mucha dostal šanci se poddat gejzírům tvorby.

Plakáty, ilustrace, divadelní kostýmy, šperky nejen pro Bernhardtovou, obaly na cukrovinky, bytové dekorace, úspěšné výstavy v Paříži, Mnichově a Praze, výzdoba pavilonu Bosny a Hercegoviny, za kterou dostal roku 1900 na světové výstavě v Paříži stříbrnou medaili, design luxusního klenotnictví Fouquet a tak dále. Kolem hýřila secese čili art nouveau (jak říkají Francouzi), ale Mucha se do ní nemusel nutit. „Dělám to po svém,“ říkal.

Vlastenecká epopej
V roce 1901 byl vyznamenán francouzským Řádem Čestné legie, přesto o tři roky později Paříž, která ho tak ctila, opustil a zamířil do New Yorku. „Odjezd do Ameriky měl být útěkem před vším, co otce v Paříži proslavilo, a začátkem nové éry,“ píše jeho syn Jiří. „Nejel do Ameriky za slávou, ale vydělat peníze, aby se pak mohl nerušeně věnovat práci, o které věřil, že byla nejdůležitější.“

Ta ho táhla na Moravu, do Čech, v tísnivých časech blížící se války chtěl podpořit vlastence. Zejména kvůli nim opouštěl lehký, dekorativní styl a přecházel k vážným, hlubokým tématům.

V roce 1910 už byl doma a na zámku Zbiroh pracoval na monumentálním projektu Slovanské epopeje. První tři plátna předal městu Praze v roce 1912. Rok nato ztvárnil v Primátorském sále nového Obecního domu osm postav z naší minulosti, na nichž demonstroval osm základních občanských ctností. Byli mezi nimi i Jan Amos Komenský, Jan Hus, Jiří z Poděbrad či Jan Roháč z Dubé. „Jsem přesvědčen, že vývoj každého národa může se zdarem pokračovat jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů,“ řekl později.

V roce 1918 navrhl pro rodící se Československo státní znak, první známky, mince,bankovky – mimochodem, desetikorunou a padesátikorunou se platilo ještě v roce 1944. Obě zdobila tvář jeho dcery Jaroslavy.

Roky po 1. světové válce naplnil především prací na Slovanské epopeji, ale další monumentální dílo, triptych Věk Rozumu, Věk Moudrosti a Věk Lásky, nedokončil. Těžkou ránu zasadil na jaře 1939 tehdy už nemocnému Muchovi několikadenní výslech na gestapu. Zemřel 14. července téhož roku.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/alfons-mucha-muz-ktery-proslavil-secesi-fdk-/kavarna.aspx?c=A111008_1664314_kavarna_bar

Schovat článek

Tonttujen joulupolkka. Hvor er min Kone. Labäkie gadi. Sejhaj Rozi. Frida oum Papa. Rosamunde. Ale hlavně Roll out the Barrel. Tak se jí po světě říká. V rodinném archivu Vejvodů je zapsáno celkem čtrnáct titulů a sedmadvacet cizojazyčných textů písničky, která se zpívá ve Francii, Japonsku, Brazílii, Lotyšsku, Mexiku, USA, Itálii... Těžko mohl tušit mladičký Vejvoda, že jeho skladatelská prvotina dojde takového úspěchu.

Bylo mu pětadvacet, když ji v roce 1927 složil pro zbraslavskou kapelu, ve které hrál od patnácti let a po svém návratu z vojny ji převzal po otci.

V té době byl už zkušený muzikant, od šesti let se totiž učil na housle, ve čtrnácti si přibral křídlovku, a když pak stanul v čele kapely, bylo mu jasné, že by její repertoár potřeboval rozšířit. A tak začal sám i komponovat. Zrodila se Škoda lásky.

Tehdy se ještě jmenovala Modřanská polka a byla to instrumentálka. Se slovy Vaška Zemana a už s novým názvem vyšla mezi lidi o sedm let později.

V roce 1936 ji nahrál německý harmonikář Will Glahé jako Rosamunde a dva roky poté získal zlaté album za milion prodaných nahrávek. Polka tak načala svoje skvělé tažení světem.

Jedna z nejlepších lidovek všech dob
Díky Československému rozhlasu a řediteli anglické BBC se dostala i za oceán, kde ji v roce 1939 Lew Brown a Wladimir Timm opatřili anglickým textem a titulem Beer Barrel Polka.

Písnička s chytlavou melodií se brzy dostala do repertoáru hvězd americké muziky, mimo jiné orchestru Glenna Millera či Bennyho Goodmana, zpívaly ji The Andrews Sisters, užívala si ji slavná jazzová zpěvačka Billie Holiday i Frank Sinatra.

Téměř historickou úlohu sehrála v čase, kdy provázela československé letce v barvách RAF i spojenecká vojska dobývající Evropu z nacistických rukou. Generál Eisenhower, který polku velmi miloval, údajně prohlásil, že druhou světovou válku pomohla vyhrát.

Navzdory tomu všemu musel její autor po Vítězném únoru 1948 kapelnickou živnost uzavřít a pracoval jako skladník. Přesto svou kapelu dál dirigoval a ovací se za legendární polku ještě dočkal. Cit, s jakým tvořil lidovky v nejlepším slova smyslu, výmluvně ocenilo rádio Luxembourg spolu s německou televizí ZDF, které v roce 1981 Škodu lásky zařadily mezi dvacet nejúspěšnějších lidových písní všech dob.

Ze Zbraslavi do vesmíru
Když v roce 1988 Jaromír Vejvoda zemřel, nechal za sebou více než osm desítek skladeb. Byly mezi nimi například stálice jako Hrajte, já ráda tancuju, Jednou, dvakrát či Kdyby ty muziky nebyly.

A snad pak i nadále odněkud shůry s potěšením sledoval, když v roce 1995 nahrávka jeho nejslavnější skladby letěla jako Beer Barrel Polka do vesmíru s posádkou raketoplánu Discovery.

Musel ho tam nahoře potěšit i rok 2000, kdy Škoda lásky vyhrála českou anketu o největší hit 20. století. A což teprve rok 2002, kdy jeho syn Josef dirigoval u příležitosti 100. výročí skladatelova narození slavnou polku v newyorské Carnegie Hall. Zvlášť když ji tehdejší prezident Bush dokonce spolu s Vejvodovou fotografií zařadil do své prezidentské knihovny.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/ci-je-skoda-lasky-nase-0tm-/kavarna.aspx?c=A111001_1660337_kavarna_bar

Schovat článek

Když v roce 1946 připravoval katalog své výstavy v pražském Mánesu, sám o sobě tam jako o třetí osobě psal: „Byl od dětství samotář a žil smutné mládí. Macecha mu ničila kresbičky, zakazovala mu zabývat se jimi, takže se k nim mohl utíkat jen potajmu na půdě – a to vedlo k uzavírání se vůči prostředí… K tomu pak se připojila dědičnost ze strany matčiny rodiny hloubalů, potřeba filozofování… Pronásledování macechou způsobilo, že se v Kupkovi vyvinul odbojník, který se vzpíral později i proti nepravostem, jež viděl na scéně světa, v němž mu bylo žít.“

Cíl: abstrakce
Synek opočenského notáře se v Dobrušce vyučil sedlářem a zdálo se, že sny o paletě a štětci nenaplní. Osudové rozhodnutí za něj naštěstí učinil dobrušský starosta Archleb, který u rodičů prosadil, aby mimořádně talentovanému chlapci dovolili studovat. Prošel školními ateliéry v Praze, ve Vídni a nakonec zamířil jako stipendista v polovině devadesátých let devatenáctého století do pařížské L’école des Baux-Arts. Možná ještě tehdy netušil, že právě tady se usadí a bude tu s přestávkami žít až do smrti.

Na život si zprvu vydělával kreslením módy, ilustracemi a satirou. Jednoduchými a výstižnými tahy přispěl k založení moderní, společensky velmi kritické karikatury. S malováním to bylo složitější, prosazoval se těžko. Navíc nepřestal vnímat propast mezi svým českým původem a francouzskou kulturou. Ještě v roce 1909, tedy po téměř patnácti letech od odchodu z domoviny, se příteli svěřil: „Jsem vykořeněn a navzdory mému dlouhému pobytu zde stále ještě cizinec.“

Ve své umělecké tvrobě začínal s realismem, dotkl se secese, symbolismu, potkával se s mnoha směry, do kterých se malířství rozvíjelo, ale nenechal se jimi svázat. Jako jeden z prvních cíleně směřoval k nefigurativnímu malířství, k abstrakci. „Zdá se mi zbytečné malovat stromy, jestliže lidé mohou vidět mnohem krásnější cestou na výstavu,“ napsal v dubnu 1905 básníku Macharovi. „Maluji teď Pojmy, Syntézy, Akordy…, ale dělám to jen sám pro sebe. Nechci to ukazovat.“ Tak postupně vznikaly obrazy s výmluvnými názvy: Sólo hnědé čáry, Příběh o pestících a tyčinkách, Okolo bodu…

Ke Kupkově originální cestě přispěla jeho nepoddajná povaha, poctivé studium filozofie či psychologie a mimo jiné i zkušenosti se spiritismem, k němuž ho kdysi v Dobrušce přivedl sedlářský mistr Šiška a který mu otevíral další hloubky pod hladinou reality.

Při své tvorbě ve Francii ale nezapomínal na svou vlast. Během první světové války se zapojil do organizování českých legií, v té době se seznámil také s Tomášem Garriguem Masarykem. Bojoval na frontě, navrhoval uniformy a prapor legií, maloval plakáty, které zesměšňovaly monarchii.

Kupodivu více než Paříž ho chápala Praha, která mu po 1. světové válce nabídla profesuru na AVU, ale i tak to nebyla velká sláva. Světového uznání jako fenoména moderního malířství se dočkal až po smrti. Dnes jeho obrazy najdeme v nejpřednějších galeriích a sbírkách. V českých aukčních síních trhají jeho plátna rekordy. U nás malíři v 90. letech významně pomohla sběratelka jeho děl Meda Mládková, která mu věnovala stěžejní prostor v pražském Museu Kampa.,

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/frantisek-kupka-pokroucene-cary-za-miliony-korun-f7t-/kavarna.aspx?c=A110924_1657049_kavarna_bar

Schovat článek

Nebýt jejího otce, zřejmě by to mladičká Ema, tehdy ještě Kittlová, vzdala hned na začátku. Ačkoli prošla školením zpěvu u Marie Destinn-Loewové (později po ní z vděčnosti přijala příjmení), ředitel Národního divadla F. A. Šubert ji od zkoušky vyhodil se slovy: „Slečno, zdá se, že se při zpěvu rozčilujete. Doporučuji vám sprchy.“

Jistě, traduje se, že řediteli nebyly po chuti hlavně politické názory jejího otce, ale životopisci Destinnové považují nepříjemnou scénu spíše za šťastnou – Šubert tak Emu bezděčně poslal do světa k oslňující kariéře.

Pěvkyně, špionka a nakonec rybářka
Sice si v Drážďanech, kam z Prahy zamířila, zklamání ještě užila, ředitel Theatre des Westens ji odmítl vskutku kavalírsky: „Hudbě nerozumím, ale moji poradci mi říkají, že nemáte hlas. Sám vidím, že jste ošklivá, a tak se opravdu nedá nic dělat.“ V té chvíli ji opět podepřela rodina a Loewovi. Rozhodla se vydržet. A úspěch přišel. Když v létě 1898 zazpívala v berlínské Dvorní opeře Santuzzu ze Sedláka kavalíra, kritika i publikum byly nadšeny.

Během krátké doby se Destinnová stala miláčkem Berlíňanů, divadlo doslova vyprodávala. Velký ohlas si roku 1901 vysloužila v Bayreuthu na Wagnerových operních slavnostech rolí Senty z Bludného Holanďana, ale Berlín přece jen znamenal pro její další uměleckou dráhu nejvíc. Pod vedením nekompromisního kapelníka dr. Mucka vyrostla ve hvězdu světového formátu.

V roce 1906 získala angažmá v londýnské Covent Garden, hostovala ve Vídni, konečně se dočkala uznání v Praze, oslnila v newyorské Metropolitní opeře, kam jako první přivezla Mařenku z Prodané nevěsty. Zářila v operách Pucciniho, Verdiho či Strausse, milovala role, jako byla Carmen, Mignon, Salome... Zpívala pod taktovkou Artura Toscaniniho a po boku Enrika Carusa, který ji miloval stejně jako Puccini – ten pro ni napsal Dívku ze západu.

Zvrat v závratné kariéře přinesl rok 1916. Při návratu z New Yorku ji na hranicích zadrželi pro podezření na účasti v odboji. I když její spolupráce nikdy nebyla zcela objasněna, Destinnová zůstala na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou pod policejním dohledem. Ale už v roce 1917 mohla vystoupit na scéně Národního divadla, a to s velkým triumfem publikem chápaným i vlastenecky.

Po válce znovu vyjela do světa, jenže trápená existenčními starostmi a odhodlaná žít doma, nikoli v cizině se postupně vzdala kariéry pěvkyně. Ve Stráži se pak měnila v podivínku proslulou nevyrovnanou povahou, těžkými smutky, spiritismem, psaním románů, sňatkem s podstatně mladším Josefem Halsbachem a hlavně špatným hospodařením. Mimochodem, naplano vyšel i plán vyrábět likéry Strážská Černá paní a Daliborova krev.

Poslední vášní a štěstím se jí stalo rybaření. Kdoví jak dojatě by ocenila, že dodnes lidé přicházejí s kytičkou na břeh Nové řeky k pomníčku nesoucímu epitaf, který si pěvkyně skvělé kariéry, ale trpkého osobního života nachystala: „Žijící, již smíte dosud všechny tyto krásy smavé zřít, vzpomeňte při přeletu bílých racků samot duše mé, jež dozajista vtělena do některého z nich, znova vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého.“

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/tlusta-a-oskliva-nikoli-ema-destinova-byla-genialni-fhc-/kavarna.aspx?c=A110917_1653161_kavarna_bar

Schovat článek

Ač byl rodem Švýcar a vyrůstal ve Vídni, kostkový nápad se mu v hlavě zrodil v jihomoravských Dačicích. Můžeme ho tedy považovat za náš? Snad.

Do Dačic přišel Jakub Kryštof Rad v roce 1840, aby zachránil upadající rafinerii cukru, kterou tam sedm let předtím zřídili a vedli bratři Tomáš a František Grebnerovi. Jako první na Moravě tehdy zpracovávala třtinový cukr dovážený přes jihoevropský Terst. Původně si vedla dobře, dokonce citelně pozdvihla hospodářskou situaci města, ale finanční potíže se přece jen dostavily a přinutily ji hledat nového ředitele.

Jedenačtyřicetiletý Vídeňan, který nabídku přijal, se takřka obratem pustil do slibných inovací. Už následující rok přistavěl k původní budově na dnešním Palackého náměstí další prostory, zakoupil nové stroje a v dalším roce zavedl široko daleko první parní stroj.

Za kostkou cukru hledejte ženu
A nakonec vynalezl kostku cukru. Tedy vynalezl... Za nápadem, který ho proslavil, prý stála žena. Alespoň tak to traduje zdejší oblíbená historka.

Juliana Radová byla zřejmě energická žena, ostatně její manžel ji zapojil do výroby kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády, kterými rozšiřoval repertoár rafinerie. Jednoho dne údajně přišla za svým mužem, pod nos mu strčila ovázaný prst a stěžovala si, že se v kuchyni zranila při sekání cukru, který chystala ke kávě.

Ten se tehdy dělal ve tvaru homolí, bochníků nebo jakýchsi klobouků, z nichž se pracně odděloval sekáčkem. Kdo to někdy zkusil, ví, jak tvrdý umí ten sladký materiál být a jak neelegantně vyhlíží drť, která se z něj bušením vytěží.

Jedna z verzí historky dokonce tvrdí, že to byla sama paní Juliana, která při obědě přišla s návrhem čehosi šikovnějšího než homole, snad kostiček. Těžko říct, faktem zůstává, že se Rad úkolu rychle zhostil.

Už na podzim manželku podaroval balíčkem s 350 bílými a červenými kostkami, v lednu 1843 získal na jejich výrobu patent a na podzim téhož roku je začal v Dačicích vyrábět pro trh pod názvem čajový cukr či také vídeňský kostkový cukr.

Podstatou jeho chytře jednoduchého vynálezu byla mosazná mřížka se 400 okénky. Do mřížky ležící na měděné podložce se nasypala cukrová moučka, lisem se stlačila, kostky se vytlačily na dřevěnou desku a nechaly se dvanáct hodin schnout. Vyráběly se o hranách 1,2 nebo 2 centimetry a prodávaly se v balíčku o 250 kouscích.

Nebyl to první Radův vynález, už v roce 1836 se snažil prosadit s optickým telegrafem, ale zatímco ten neuspěl, dačickým nápadem proslul i za hranicemi. Dodnes, byť v technicky dokonalejší verzi, je základem výroby kostkového cukru v celém světě.

V roce 1844 rafinerie přešla od třtinového cukru k řepnému. Dačice však neležely v ideální řepné oblasti, dovoz suroviny se prodražoval, a tak začala navzdory úspěšným kostkám znovu stagnovat. O dva roky později ji Rad opustil, a o devatenáct let později byla uzavřena, její budovy srovnány se zemí. Dnes tu stojí kulturní dům.

Dačice však nezapomněly. V roce 1983 byl slavné kostce odhalen v parčíku u kostela sv. Vavřince pomník nesoucí typický kvádr. Je ovšem ze žuly, nikoli z cukru.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/spravna-rozhodnuti-slavnych-cechu-od-nevzhledne-homole-ke-kostce-p9m-/kavarna.aspx?c=A110910_1649179_kavarna_bar

Schovat článek

Někdy ve třinácti se mu do rukou dostala kniha skotského misionáře a cestovatele Davida Livingstona a ten čtenářský zážitek nasměroval Holubovu budoucnost. Měl štěstí na rodiče, v jeho vizi jít v Livingstonových stopách mu nebránili. S podmínkou, že vystuduje medicínu, ostatně byl syn lékaře. Navíc tušil, že tohle povolání se mu na cestách může velmi hodit, hlavně přidá-li ještě studium přírodních věd, zeměpisu, zeměměřičství a prozíravě také kreslení.

Až k řece Zambezi
S ještě teplým diplomem v kapse vyrazil v roce 1872 do Afriky poprvé. Suma peněz, které měl v batohu, byla víc než skromná a pomohl mu ji dát dohromady přítel Vojta Náprstek. Další prostředky si vydělal jako lékař na diamantových polích a po osmi měsících konečně mohl zamířit z jihu kontinentu do jeho nitra.

Během sedmi let svého prvního afrického pobytu podnikl tři výpravy. Už z prvních dvou přivezl cenný přírodovědný a etnografický materiál, který posílal do Prahy. Při třetí výpravě konečně dorazil tam, kam se jako kluk toužil podívat: podél řeky Zambezi k Viktoriiným vodopádům, o nichž se dočetl u Livingstona.

Už zde si Holub vydobyl objevitelskou pověst, protože jen s pomocí kompasu jako první zakreslil jejich podrobnou mapu. Cíl dovést svoje putování až k pramenům Nilu sice nesplnil, zabránila mu v tom vršící se neštěstí a nemoc, ale i tak se vrátil s bohatou vědeckou kořistí, kterou ještě na jihu Afriky vystavil.

Zpátky domů do Čech přijel v roce 1879 a cestovatelské boty vyměnil za spisovatelské pero – výsledkem byla kniha Sedm let v jižní Africe.

Její popularita záhy překročila hranice monarchie, pochválil ji i přírodovědec Darwin, jenže česká společnost pro Holubovy cestovatelské úspěchy příliš pochopení neměla. Svoje sbírky tedy nabídl Rotundě ve vídeňském Prátru. A právě tady za ním přišla mladičká Růžena Hofová, dcera tamního správce, se smělým návrhem: „Což kdybyste mě na příští cestu vzal s sebou?“

Cesta na hranici smrti
Trvalo to ještě čtyři roky, než ti dva stanuli před oltářem. Ale na svatební cestu opravdu zamířili do Afriky, tentokrát s odvážným plánem přejít z jihoafrického Kapského Města napříč celou Afrikou k severu. Ve skupině s nimi kromě domorodých průvodců šli dva Češi, tři Rakušané a jeden Maďar.

Růžena Holubová, jediná žena, se stala okamžitě platnou členkou výpravy. Dokázala se rychle naučit místní jazyky, zvládala dlouhé pochody divokým terénem, střílení i vaření z toho, co místní příroda nabízela.
Přesto výpravu stíhalo neštěstí za neštěstím včetně úmrtí několika jejích členů. Nakonec ji k definitivnímu návratu donutilo střetnutí s nebezpečnými Mašukulumby. Útěk zpátky k civilizaci přežil zbytek výpravy na pokraji sil, z přístrojů, deníků, sbírek a nákresů zůstala jen malá část.

Ani krušný zážitek neodradil manžele od slibu, že se do Afriky vrátí. Nevrátili se, následky útrap to nedovolily. A intriky českých vlastenců a neochota Národního muzea přijmout africké sbírky donutily českého cestovatele usadit se ve Vídni, kde zbylých patnáct let života trávil zpracováváním poznatků, psaním další knihy, přednáškami a výstavami, které si našly cestu až za oceán.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/emil-holub-muz-ktery-zmapoval-afriku-ds4-/kavarna.aspx?c=A110903_1645429_kavarna_bar

Schovat článek

Když se v osmnácti letech vrátil z vídeňské zkušené a v tátově ševcovské dílně převzal roli obchodního cestujícího, v mladém Baťovi už dávno zrál plán vydat se vlastní cestou. Což v jeho představách znamenalo opustit otcovu individuální, a tedy drahou obuvnickou práci a nahradit ji sériovou výrobou. Polovina světa chodí bosa, a kdo první na tenhle trh vstoupí, vyhraje, tvrdil.

Módní hit
První podnik, který v roce 1894 založil spolu s bratrem a sestrou, do roka téměř zkrachoval. Krátce poté přišel Tomáš s geniálním nápadem: slavnými baťovkami vyráběnými z levného plátna. Jejich nízká cena si nejen našla zákazníky mezi zástupy lidí s prázdnější kapsou, ale staly se doslova módním hitem, který firmu postavil na nohy. Během prvních let 20. století se výroba rozběhla tak, že se začalo mluvit o obuvnickém fenoménu. K dalšímu zvýšení produkce a podstatnému zlevnění bot přispěla pásová výroba, o níž si představu Baťa přivezl z cesty do USA.

Za 1. světové války prosperoval zásobováním armády, jenže poválečná krize trhů ohrozila i jeho. Baťa se opět nevzdal, boty okamžitě zlevnil až o polovinu, díky tomu vyprodal zásoby a jel dál. Právě ve 20. letech se zrodila legendární baťovská cena končící devítkou a fungující dodnes: číslo 199 vypadá na cenovce lépe než 200, přitom jde o pouhou korunu.

Během následujících let se zlínská firma rozrostla do obuvnického giganta razantně pronikajícího do světa. A Baťa opět bodoval. V rámci své filozofie, že pouze správně motivovaný pracovník je pro podnikatele přínosem (a tou motivací nemusí být jen mzda), přenášel na podřízené dostatečné pravomoci a důvěru, čímž v dílnách i kancelářích vytvářel specifickou atmosféru pověstné baťovské solidárnosti a loajality. A to není třeba vzpomínat rozlehlá sídliště, která pro své zaměstnance budoval, o školách, nemocnicích, vzdělávacích a kulturních institucích, které tvořily „nový Zlín“, nemluvě.

Proslul výroky „Náš zákazník – náš pán“, „Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš“, „Jsou tři druhy hodnot, které potřebujete k jakékoli práci na světě: kapitál, vědomosti a svoboda“... Jenže ve sbírkách jeho citátů najdeme další poklady a zní dobře pořád. Což třeba: „ Kdykoli nacházím na botách, které vycházejí z dílny, špatně vytlačené šnyty nebo zkřivený podpatek, nezajímá mě takto pokřivená práce. Ale zajímá mě, kde a v čem se pokřivil charakter lidí v dotyčné dílně. Je mi naprosto jasné, že lidé s pokřiveným charakterem nemohou udělat rovnou práci.“ Anebo: „Jde o to udělat z podnikání a obchodu celoživotní záležitost, ne pouze příležitost olupovat v něm po několik let lidi a pak se odebrat na odpočinek.“

Mistr správných rozhodnutí nakonec učinil jedno tragické. Ráno 12. července 1932 se chystal do Curychu otevřít novou pobočku. Krajem se táhla hustá mlha a pilot jeho soukromého letadla odmítal vzlétnout, jenže Baťa trval na svém, a tak pár minut před šestou hodinou odstartovali. Krátce nato se letadlo zřítilo a Baťa i jeho pilot zahynuli. Ale impérium, které převzal bratr Jan Antonín, bylo už tak dobře obuté, že čile šlapalo dál.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/tomas-bata-pochopil-ze-svet-chce-levne-boty-f2b-/kavarna.aspx?c=A110827_1641501_kavarna_bar

Schovat článek

Pořád jsem musel myslet na své rodiče, jak před příchodem Němců propásli šanci, kterou jim nabízela rodina Koukolova, a neodjeli ze země. Rozhodl jsem se, že podobnou chybu neudělám, napsal později úspěšný filmový režisér ve své autobiografii Co já vím?

Rodiče koncentrák nepřežili. S bratry zůstal sám, v září 1945 nastoupil do poděbradské školy pro děti postižené válkou, poznal se tam s Ivanem Passerem i Václavem Havlem, vystudoval dramaturgii na FAMU, začínal v televizi, tak trochu díky dceři Oldřicha Nového a její přátelské pomoci se dostal k filmu, v roce 1955 Martin Frič natočil podle jeho scénáře komedii Nechte to na mně...

Hasičská letenka do Ameriky
Jako režisér stál za kamerou poprvé v roce 1963 při Konkursu, který ovšem ve stejném roce předběhl na cestě do kin další snímek, Černý Petr. V něm se poprvé objevil oblíbený Formanův herec Vladimír Pucholt, jehož „Ahój. Hoj“ se řadí ke slavným hláškám stříbrného plátna. Oba filmy, které patřily ke startům pověstné české filmové vlny 60. let, nesly jasný režisérův rukopis stojící na poněkud nelítostném humoru, chytré práci s neherci i umění vytěžit z jednoduchého až řiďounkého příběhu velké téma a obrovskou, byť mrazivou zábavu.

Černý Petr získal na festivalu v Locarnu hlavní cenu, následující Lásky jedné plavovlásky se promítaly na festivalech v New Yorku, Cannes i Londýně a byly nominované na Oscara stejně jako další snímek Hoří, má panenko. A právě tento film, českým publikem milovaný, ale cenzurou zatracený, sám považuje za svou „letenku do Ameriky“. Tehdy v roce 1967 zcela legální.

V prvním zaoceánském filmu Taking Off o čtyři roky později Forman svým typickým způsobem rozehrál příběh o dívce, která z domova utíká do světa hippies, a o jejích rodičích, kteří se snaží pochopit proč. Do většiny rolí opět obsadil neherce a znovu zapojil svůj osvědčený způsob humoru.
K jeho překvapení na něj Američané nezabrali a na premiéru přišlo osm lidí.

Taking Off mu tak přinesl jednu zkušenost, o které sám píše: „Moje filmařské instinkty byly příliš české... V každém případě bylo nutné změnit styl práce. V Americe jsem prostě neměl a nikdy nebudu mít na to, abych točil původní film s neherci... Bylo mi jasné, že když vejdu do baru a neporozumím každému slovu, co tam padne, nemám nárok na to, abych v Americe točil filmy, jako byly Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko.“

Svým zdejším fandům tak odpověděl na otázku, proč za oceánem nezůstal tím starým známým Formanem a přijal hollywoodský tón. Čert ví, nakolik těžké rozhodnutí to pro něj bylo. Do noty americkému publiku i kritice padl až Přeletem nad kukaččím hnízdem, filmem, který posbíral pět Oscarů. Následující Vlasy tak strhující úspěch sice neměly, nepřinesl ho ani Ragtime, ale Amadeem natáčeným i v Praze opět zabodoval natolik, že film získal osm Oscarů, třináct nominací na něj a čtyři Zlaté glóby. Horší kritiky pak stíhaly Valmonta, přinejmenším velkou diskusi vzbudil Lid versus Larry Flynt, o něco příznivějšího přijetí se dočkaly až Goyovy přízraky. Dlouho plánovaný film Mnichovský přízrak skončil ve stadiu prvních příprav. Zatím?

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/milos-forman-moje-filmarske-instinkty-byly-prilis-ceske-pk7-/kavarna.aspx?c=A110820_1637704_kavarna_bar

Schovat článek

Když v roce 1900 v pouhých jedenašedesáti letech zemřel, přišla mu na pohřeb většina ze čtyř tisíc zaměstnanců jeho podniku a průvod mířící z tovární haly na Mikulášský hřbitov s pohnutím sledovala celá Plzeň. Zanechal po sobě nejen pověst velkého pracanta, výborného technika, manažera, obchodníka a nekompromisního šéfa, ale hlavně prosperující firmu, jaká v tehdejší Evropě měla málo konkurentů.

Když se chytře vsadí na ocel
Kdo ví, jestli sám tenkrát na začátku dostatečně tušil, jakou šanci mu osud a 19. století přichystají. Ale možná se pleteme, v roce 1839, kdy se narodil, už průmyslová revoluce jela na plné obrátky. Dá se tedy pochopit, proč se rozhodl opustit rodinnou lékařskou tradici a studovat strojní inženýrství. Nejdříve v Praze, pak v německém Karlsruhe, odkud se vydal na praxi po průmyslových podnicích západní Evropy a zamířil i do USA.

Jeho plány ovšem v roce 1866 přerušila prusko-rakouská válka, za které ho z Německa vrátili jako nežádoucího cizince šupem do rodné Plzně. A právě tehdy mu otec sehnal místo vrchního inženýra ve strojírně hraběte Valdštejna.

Traduje se, že tam nešel s valným nadšením, ve srovnání s tím, co viděl ve světě, mu to muselo připadat jako větší dílna. Jenže záhyse chytil a snažil se přimět majitele strojírny k modernizaci, bez které, jak už věděl, nebude mít v rostoucí konkurenci šanci. Valdštejnovi se do toho moc nechtělo, a tak se Škoda v roce 1866 rozhodl k odvážné akci. Firmu s pouhými třiatřiceti dělníky prostě koupil. Hraběti se zavázal splatit 100 tisíc zlatých v hotovosti a více než 160 tisíc zlatých dodávkami pro jeho hornické podnikání.

Na plat třicetiletého inženýra to byla příliš velká částka, ale naštěstí vypomohli otec a strýc. Emil Škoda se tedy mohl pustit do plnění svého projektu. Následující rychlý vzestup se vlastně dá shrnout takto: Postupně vyrostla nová strojírna, slévárna, kovárna, ocelárna, vlastní železniční trať, počet dělníků se ze tří desítek rozkošatil na čtyři tisíce a k nim přibyly na dvě stovky techniků. Původní program na výrobu zařízení pro cukrovary, pivovary a lihovary Škoda rozšířil o zařízení pro doly, hutě, válcovny oceli a také o ocelové komponenty pro velké námořní lodě. Škodova velmi kvalitní ocel se brzy vyšvihla na evropskou špičku a množstvím produkce zaostala pouze za slavným německým Kruppem.

Ostatně velkým impulzem pro rozvoj podniku se stal už počátkem 70. let 19. století prusko-francouzský vojenský konflikt, který Škodu utvrdil v tom, že právě ocel, používaná mimo jiné ve stále dokonalejších zbraních, má velkou budoucnost. K tomu samozřejmě připojil vlastní velmi plodnou zbrojovku.

Zemřel v srpnu 1900 ve vlaku poblíž štýrského Selzthalu, ale ještě půl roku před tím, na samém konci 19. století, přeměnil svoji firmu v akciovou společnost Škodovy závody. Jejich největší devízou nadále zůstal světový zvuk a pověstná kvalita výroby, na kterou si zakladatel slavné značky tak potrpěl.

P. S. Dnes si slovo Škoda spojujeme hlavně s automobily, přesto sám podnikatel nikdy takovým autem nejel. Až čtvrt století po jeho smrti firma koupila mladoboleslavskou továrnu Laurin a Klement a teprve v roce 1926 z ní vyjel vůz se škodováckým znakem.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/spravna-rozhodnuti-slavnych-cechu-dobre-ze-jsme-meli-skodu-po6-/kavarna.aspx?c=A110813_1634106_kavarna_bar

Schovat článek

Staré přísloví říká, že náhoda přeje připraveným, a Antonín Holý se připravoval doslova od dětství. Historka o tom, jak jako kluk doma našel starou knížku o lučbě a ta ho přilákala k chemii, má v jeho životopise už pevné místo. Zmíněnou učebnici pro císařsko-královská gymnázia, ozdobenou pěknými mědirytinami, pak následovaly publikace přinášející recepty pro hravé chemické pokusy, u kterých se školák Holý sice občas popálil, ale zvědavost na tajemství vědy mu zůstala.

Potřebuju svobodu

V roce 1959 vystudoval organickou chemii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a rok nato, s takřka ještě čerstvým diplomem v ruce, prošel dveřmi pražského Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Pracuje tu dodnes, už ozdobený mnoha tituly, domácími i zahraničními cenami, čestnými doktoráty a hlavně světovou pověstí vědce, který se se svým týmem úspěšně podílí na vývoji látek sloužících boji proti HIV/AIDS, virové hepatitidě typu B, pásovým oparům, leukémii a některým formám nádorových onemocnění.

Připouští, že na cestě, která ho nakonec dovedla k výzkumným úspěchům, sehrály roli tři momenty,
jimž říká „výhybky“. První přišla po aspirantuře, kdy musel z organizačních důvodů nastoupit do oddělení nukleových kyselin. Druhá ho přivedla k zájmu o „biologicky užitečné a účinné látky“ a právě tehdy začal s výzkumem léku proti leukémii. Tou třetí výhybkou byl rok 1976 a setkání s profesorem Erikem de Clercqem, který se na Katolické univerzitě v belgické Lovani zabýval látkami působícími proti virům.

Téma antivirotik oba vědce sblížilo, de Clercq potvrdil medicínskou účinnost několika vzorků, které mu Holý zaslal, navíc Belgičan dokázal úspěšně oslovit americké farmaceutické firmy, aby vyvíjely konkrétní lék. Výsledky oficiální spolupráce tak přinesly dostatečné finanční prostředky na další výzkumy. V časech normalizace to byl pro československou laboratoř štědrý dar osudu. Bez něj by se nedařilo? Profesor Holý rád oponuje a tvrdí, že navzdory době měl jeho ústav výbornou atmosféru, lidsky i vědecky.

„Osobně bych v jiné instituci než v Akademii věd těžko pokročil ve své práci až tam, kde jsem dnes,“ řekl v jednom rozhovoru. Na politicky neutrálním pracovišti měl to, co ve své práci dodnes považuje za zásadní: svobodu. Desítky let už strávil ve společnosti medicínské chemie. Patrně nejznámějším výsledkem jeho práce je látka tvořící základ preparátu Viread, který dnes ve světě patří k nejúčinnějším zbraním v boji s AIDS. Spolu s dalšími léky, na nichž se laboratoř profesora Holého podílela, se používá u 90 procent pacientů s AIDS a nově léčených HIV pozitivních.

O léku se šíří mýtus, že umí léčit, ale sám profesor Holý omyl trpělivě vysvětluje: Viread nedokáže virus zničit, ale zastavuje jeho množení, čímž nemocnému umožňuje celkem normální život. Soupeří s nemocemi považovanými za velmi vážné, ale o svých šancích dobře ví. Koncem minulého roku testy neprošel nadějný lék proti rakovině lymfatických uzlin a chronické leukémii, jehož základem byl právě objev profesora Holého. Ačkoli se na psech jevil jako zázračně účinný, lidský organismus na něj reagoval problematicky.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/tri-stastne-vyhybky-profesora-holeho-d8v-/kavarna.aspx?c=A110806_1630232_kavarna_bar

Schovat článek

Objevitel polarografie – tak je to napsáno u jeho jména. Laik to slovo asi těžko tráví, a přece se s dopady Heyrovského práce setkává dennodenně. Používá ji potravinářský, chemický i farmaceutický průmysl, medicína, stručně řečeno patří všude tam, kde je třeba hlídat či odhalit látky obsažené ve vodě, výrobku, léku... Vyberte si.

O co tedy jde? Základem polarografie je vyhodnocování závislosti elektrického proudu v roztoku na napětí přivedeném na dvojici elektrod, z nichž jedna je rtuťová kapková. Měření zachycuje tzv. polarografické vlny, charakterizující jednotlivé látky obsažené v roztoku.

Laické ucho zřejmě lépe vstřebá informaci, že polarografie rychle a přesně rozezná, z čeho se vzorek předložený k elektrolýze skládá a v jaké koncentraci v něm látky jsou, byť by byla nepatrná. Heyrovského objev tak posunul možnosti vědeckého bádání i jeho praktické aplikace o notný kus kupředu.

Nápad i trpělivost

Jaroslav Heyrovský patřil k lidem, kteří o sobě mohli tvrdit, že se už v mládí rozhodli, co v životě chtějí dělat. Tichý, nenápadný studentík pražského Akademického gymnázia (mimochodem spolužák Karla Čapka) nečetl pod lavicí rodokapsy, ale knihy s podstatně jiným obsahem: chemií, matematikou, fyzikou. Studovat začal na Univerzitě Karlově, ale brzy ho zlákala londýnská University College, kde se mohl dostat k tehdy nově se rozvíjející fyzikální chemii.

Tam poprvé potkal osudovou šanci v osobě profesora Donnana, v jehož laboratoři začal pronikat do tajů elektrochemie. První světová válka ho sice vrátila do Prahy, ale díky slabé tělesné konstituci nemusel na bojiště. Pracoval jako chemik ve vojenských nemocnicích, kde si našel čas na experimenty, a už v roce 1918 předložil na pražské univerzitě disertační práci. U zkoušky seděl profesor Bohumil Kučera, kterého Heyrovského znalosti velmi zaujaly, takže se zkouška změnila v zasvěcenou diskusi. A to bylo ono druhé osudové setkání.

Kučera, který už tehdy experimentoval se rtuťovou kapkovou elektrodou, ale výzkum se mu nevedl tak, jak doufal, mladíka přizval ke spolupráci. A Heyrovský jí ochotně propadl. Byl to tedy nakonec on, kdo trpělivou prací, nekonečným měřením a především díky zkušenostem fyzikálního chemika dovedl úkol k triumfu.

Pravda, na Nobelovu cenu si musel dlouho počkat. Moment, který konečně spolehlivě potvrdil správnost jeho úvah a pokusů, se odehrál 10. února 1922. Téma Heyrovský dále rozpracoval a tři roky nato se svými spolupracovníky sestrojil polarograf, který křivky vln zachycoval automaticky a původní mnohahodinovou práci zkrátil na minuty. Úspěch ho ve vědeckém světě proslavil rychle, na Nobelovu cenu byl nominován už koncem 30. let, ale blížící se válka tomu nepřála. Až 10. prosince 1959 přebíral z rukou švédského krále Gustava Adolfa slavnou medaili za chemii. Na poli vědy zatím naši jedinou.

Možná by si zasloužil ještě další – za mimořádnou píli, činorodost, skromnost a přátelskost. Přednášel doma i v zahraničí, byl členem řady našich i světových vědeckých institucí... Ale taky skvěle hrál na klavír, rád pořádal večírky, fotbalové zápasy a proslul jako vtipný společník. Rozhodně žádný suchý vědec žijící jen svou polarografií.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/jaroslav-heyrovsky-od-kapky-rtuti-az-k-nobelove-cene-pco-/kavarna.aspx?c=A110730_1626446_kavarna_bar

Schovat článek

Začalo to kusem střepu a pacientčiným pokusem o sebevraždu, skončilo poznáním shod a rozdílů tekutiny kolující v žilách různých lidí. Do dějin objev vstoupil jako správná definice čtyř krevních skupin, s jejíž pomocí je možné zachraňovat životy.

Nechtěný lékař

Na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy patřil Jan Janský k nejlepším studentům ročníku, a když v roce 1898 držel v ruce diplom, věřil, že místo najde snadno. Omyl. Jeho otec byl pouhý obchodník, a tedy malá ryba na to, aby synovi zajistil protekci. Nakonec mladík z nouze přijal nabídku profesora Kuffnera a nastoupil na psychiatrii v pražské Kateřinské ulici.

Ano, legendární Kateřinky, která se stala takřka synonymem pro slovo blázinec.

Zpočátku Janský nebyl z té šance nadšený, být psychiatrem se nepovažovalo za kdovíjakou kariéru. Ale zvídavost a až chorobná činorodost ho hnaly k tomu, aby se pokusil posunout obor, na který se hledělo s despektem. Jedna z prvních věcí, kterou svého šéfa Kuffnera šokoval, bylo zavedení pracovní terapie. Když pacienty vyvedl na chodbu a dal jim do rukou malířské štětky a smetáky, aby vylepšili chmurné prostory starého kláštera augustiniánek, v němž klinika sídlila, pana profesora málem ranilo. Nakonec se s Janského metodou srovnal.

Při terapeutickém úklidu jedna z pacientek rozbila okno, střep si schovala a v noci si jím podřezala žíly. Našel ji zoufalý manžel, který se nabídl, že jí dá svou krev. Transfuze byly vzhledem k vysokému počtu neúspěchů zakázané, ale Janský ji povolil a zásah provedl. Žena přežila.

Možná by na to zapomněl, kdyby se k němu nedonesla jiná tragédie: jakási matka dávala krev zraněnému synovi, jenže ten zemřel. Proč se jedna transfuze povedla a jiná ne? Hrálo v tom snad roli psychické rozpoložení dárců a příjemců? Měla psychická choroba jeho pacientky vliv na to, že krev přijala? To byly otázky, které Janského přivedly k rozhodnutí prozkoumat vztah mezi aglutinací čili shlukováním krve (laicky řečeno srážením) a duševními poruchami.

Trochu jako z Cimrmana

Nad mikroskopem trávil celé dny. Opakovaně mísil kapky krve a krevního séra lidí zdravých a nemocných, posbíral více než tři tisíce vzorků, zaznamenával reakce, sestavoval složité tabulky. Po dlouholetých pokusech nakonec došel k závěru, že vztah mezi duševní nemocí a shlukováním krve neexistuje.

Zní to jako Jára Cimrman a jeho teorie slepých uliček, ale Janský v rámci výzkumu jaksi mimochodem objevil, že lidská krev se dá rozdělit do čtyř skupin. Některé z nich mezi sebou reagují příznivě, jiné se nesnášejí, a proto transfuze končí smrtí. V roce 1907 své závěry uveřejnil.

Ve skutečnosti nebyl první, kdo přišel s objevem krevních skupin, předešel ho vídeňský patolog Landsteiner, který ovšem popsal jen tři, a krátce nato další dva lékaři objevili čtvrtou skupinu. Janského úspěch to poněkud znejišťuje, i když o Landsteinerově práci nevěděl. Ale vědecký svět mu po letech přece jen přiznal prvenství za to, že krevní skupiny na rozdíl od svých konkurentů velmi přesně klasifikoval a právě on tak rozluštil tajemství krve a zákonitosti transfuzí.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/jan-jansky-muz-ktery-odhalil-tajemstvi-krve-fz7-/kavarna.aspx?c=A110723_1622907_kavarna_bar

Schovat článek

Dramatický příběh posledních divokých koní planety ovšem začal mnohem dříve. V roce 1879 je zahlédl ve Střední Asii ruský generál a přírodovědec Nikolaj Prževalskij a jeho zvěst byla velkým překvapením, protože se už mělo za to, že předci koní domácích vyhynuli. První odchycená zvířata se do Evropy podařilo dovézt až na samém konci 19. století, ale chov se příliš nedařil. Ve 20. letech 20. století, kdy se do hry vložil František Bílek, jich v zajetí přežívalo mezi dvaceti a třiceti.

Velká vášeň

Bílek naštěstí nebyl žádný nadšený laik, ale docent (a později profesor) zootechniky na pražské technice, kterého UNESCO označilo jako čtvrtého nejúspěšnějšího genetika své doby na světě. Do školního statku u Uhříněvsi nakonec přivezl tři kusy, z nichž sice přežili jen Ali a Minka, ale ukázalo se, že je Bílek vybral zkušeně - byl to velmi plodný párek.

Na statku se rozmnožili o čtyři potomky, v roce 1932 profesor Bílek přestěhoval stádečko do pražské zoo a pak už to šlo jako na drátkách. Praha se postupně zařadila mezi nejvýznamnější chovy divokých koní na světě. Na slibném vývoji se zřejmě nadále podílel i František Bílek, ostatně záchrana ohrožených plemen i druhů patřila k jeho vášním.

Světový chov koňů Převalských ovšem téměř zlikvidovala druhá světová válka, přežilo pouhých devět koní, a to jen v pražské a mnichovské zoo. Praha však odchov obnovila natolik dobře, že v roce 1959 byla pověřena vedením mezinárodní plemenné knihy.

V roce 1968 byli v Asii spatřeni vůbec poslední volně žijící koně, pak se usoudilo, že vyhynuli. Naštěstí v zajetí jich zůstalo několik desítek a díky přísně řízenému světovému chovu se úspěšně množili. Zároveň se rodil mezinárodní plán na jejich vracení do přírody.

Jeho realizace už se Bílek nedočkal, zemřel v roce 1972. Až v následujícím desetiletí Němci vyvezli do Mongolska prvních dvanáct koní a s většími či menšími přestávkami se Převalští do své domoviny stále vracejí. Letos na jaře Praha přispěla jedním hřebcem a třemi klisnami.

Téměř sedmdesát procent z divokých koní, dnes opět běhajících pod asijským nebem, má v rodokmenu předka z pražské linie. Jsou tedy pokrevně svázáni s Alim a Minkou, pro jejichž šťastný nákup František Bílek kdysi sáhl do vlastní kasičky.

A také černí kladrubáci

Nejen o koně Převalského se zasloužil František Bílek, od vymizení zachránil i starokladrubské vraníky. Tihle dokonale černí koně jsou sice jen o málo mladší než jejich slavní bílí bratři s rodokmenem sahajícím do 18. století, přesto se chovatelům zřejmě zdáli méně ušlechtilí.

Po rozpadu monarchie byli z kladrubského hřebčína buď prodáni, nebo zkříženi s jinými plemeny a před druhou světovou válkou klesli na hranici vyhynutí. Když se v roce 1938 profesor Bílek o ně začal zajímat, dohledal jich v celém Československu pouze několik.

Sedmičlenné stádo umístil v průhonické zemědělské výzkumné stanici a začal s regenerací ohroženého plemene. Skupina se úspěšně rozvíjela, záhy tedy bylo jasné, že potřebuje větší prostor. V roce 1945 ho profesor Bílek našel ve výběhu v parku zámku ve Slatiňanech. Vzácní koně tam jsou dodnes.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/cesky-profesor-zachranil-divoke-kone-prevalskeho-fvz-/kavarna.aspx?c=A110716_1619280_kavarna_bar

Schovat článek

Později vzpomínal, že vydat se na trať Jarního běhu Zlínem vůbec neměl chuť, dokonce se vymlouval na bolavé koleno. Ale když už na startu stál, rozhořela se v něm bojovnost. Do cíle dorazil jako druhý, o rok později už zvítězil.

Tak začala sportovní kariéra čtyřnásobného olympijského vítěze. Dnešním uším to bude znít neuvěřitelně, ale v roce, kdy Zlínem běžel poprvé, mu bylo už devatenáct.

Emil Zátopek se narodil 19. září 1922, zemřel 21. listopadu 2000. Životní partnerkou mu byla jeho žena Dana, která se narodila ve stejný rok, měsíc i den jako on. Emil Zátopek získal čtyři zlaté olympijské medaile, jednu v roce 1948 a tři v roce 1952.

Ne snad že by byl domácí pecka, ale táta komunista oceňoval jediný pohyb, a to v sále dělnické tělovýchovné jednoty. Lítání po mezích považoval za mrhání časem. Po příchodu do Zlína Zátopek, kamarády řečený Ťopka, dokonce sport zabalil úplně a až úspěch v běhu městem ho v roce 1941 vyprovokoval, aby se vrátil.

Lamač rekordů Pak to šlo rychle. V roce 1948 přivezl z londýnské olympiády první zlato, o rok později jako první atlet zaběhl 10 000 metrů pod třicet minut. V roce 1952 na olympiádě v Helsinkách stál na stupních vítězů třikrát, konkurentům utekl nejen na pěti a deseti tisících metrech, ale i v maratonu.

A to ho předtím nikdy neběžel. Až v Helsinkách. A nejenže vyhrál, on dokonce o šest minut překonal světový rekord. Vypráví se, že na 25. kilometru zvolnil, počkal na favorita Angličana Petersona a podráždil ho slovy: "Já sice tohle nikdy neběžel, ale nemyslíš, že bychom měli přidat?"

S Helsinkami je spojena ještě jedna historka: Zátopek tehdy odmítl na olympiádu jet, protože do týmu nebyl z politických důvodů zařazen nadějný běžec Stanislav Jungwirth. "Když ne on, já taky ne," prohlásil. Dva dny nato se letenka pro Jungwirtha našla.

Pánbůh mu nadělil talent, a taky buldočí vůli. Vytvořil si svůj vlastní tréninkový režim naplněný dřinou, běhal na hřišti, na lesních cestách, jako zátěž si na záda brával manželku Danu a na nohy těžké kanady. Nad jeho stylem odborníci kroutili hlavou, start považovali za nemožný a běh za upracovaný. Pro tvář zkřivenou námahou se mu ve světě říkalo Česká lokomotiva. Sám nad fotografiemi ze závodů připouštěl: „Měl jsem štěstí, že se v atletice boduje výkon, a ne krása provedení.“ Ale bylo to účinné.

Naposledy vyhrál v roce 1958 ve španělském San Sebastianu, pak se závoděním skončil a pracoval na ministerstvu obrany. Trenérem se nestal, tvrdilo se, že jeho metody by nikdo nevydržel. Ale zůstal oblíbeným parťákem hýřícím moravským humorem. Podle jeho manželky Dany Zátopkové ho to zřejmě zachránilo před úmysly StB přimět ho ke spolupráci. "Nemohli chtít, aby donášel. Všechno totiž vykecal," říkala.

Po listopadu 1989 Zátopek skutečně čelil obviněním, že si s komunisty příliš zadal. Připojil se k rezoluci žádající potrestání Milady Horákové, podepsal Antichartu... Jeho zastánci to vysvětlovali naivitou, paní Dana měla jiný argument: její muž vyrůstal v chudé rodině, otec byl předválečný komunista, a to si Emil v sobě nesl.

Jenže Zátopek podepsal v roce 1968 i výzvu Dva tisíce slov. Rok nato ho vyhodili z práce i z KSČ. Pracoval pak jako pomocný dělník, plné rehabilitace se dočkal až v roce 1990.

Zemřel v listopadu roku 2000. Ale zůstala po něm pověst člověka s mimořádnou vůlí. A ještě něco: "běžet jako Zátopek" se stalo synonymem pro opravdu urputné pelášení.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/muz-ktery-vydrzel-vic-nez-ostatni-emil-zatopek-frr-/kavarna.aspx?c=A110709_1615689_kavarna_bar

Schovat článek